Inspiruj | duben

Dnes přemýšlím nad tím, co to vlastně inspirace je a jakých podob by měla nabývat. Od ledna, kdy jsem s tímhle začal, jsem měl dojem, že to nutně musí být něco laskavého, milého, co byste bez okolků pozvali k sobě pod vyhřátou peřinou nedělního rána. Ale možná jsem se mýlil. Inspirovat může i myšlenka, která ani nepohladí, ani nepolaská, přesto je všude kolem nás, jen někde v ústraní, protože není moderní se něčím zaobírat příliš dlouho. Oni nechtějí, abychom dlouze váhali, rozmýšleli, porovnávali. Vše je zrychlené jakoby filtrem ve Snapchatu. Překotně pospícháme vpřed nebo se dalším pohybem palce po 4palcovém displeji obracíme v pohybu zpět. Když našemu životu chybí barva, vždycky je tu nějaký filtr, který dodá leska a jas. A pak jsou ty dny, kdy filtry ani barevné brýle už nemají sílu přetřít přítomná fakta a nám nezbývá než cítit tíhu. Dnešek je pro mne takovým dnem.

A kdo jsou ti Oni a kdo My? My – to je má generace, podmnožina Oni. Oni to je množina všech generací, v nichž některé generace mají větší sílu a váhu, některé nikoli. Trošku naivně si nalháváme, že jsme to My, generace Y, která prostřednictvím sociálních sítí vlastně řídí svět a Oni se tomu jen obtížně přizpůsobují. Dost možná si tu ale jen lžeme do virtuální kapsy kdesi v cloudovém úložišti. Máme sice silnější hlas, ale jen pramálo umu ho využívat efektivně. Zatímco stará garda nekřičí do světa, za oponou hraje hru s jim dobře známými pravidly a My pak jen servilně haštěříme o faktech, která jsou podružná, protože všechno už bylo dávno upečeno. Příkladem budiž celá kauza s návštěvou čínského prezidenta. Celé dění jsem sledoval s odstupem několika tisíc kilometrů prostřednictvím zpráv a sociálních sítí. A nestačil jsem se divit tomu, do čeho naše země skočila po hlavně. Pompézní vlajky, běsné davy, jiné vlajky, které vlát nesměly, Kalousek, který v poblouznění sbíral voliče mezi tibetskými podporovateli, námezní vítači, kteří v očích neměli radost z příjezdu svého prezidenta, ale nekonečný strach, že prezidentovo oko uzří něco, co nemá. A pak záplava facebookových statusů mohutnější než Jang-c’-ťiang na obrázku. Mou pozornost však nejvíc zaujalo něco jiného. Kauza Czechia, která následovala poté. Objevila se celá tahle lapálie čistě náhodou záhy poté, co se zvedla vlna nevole (bohužel jen) na sociálních sítích? Vrtí tu pes ocasem nebo ocas psem? Zbaštilo to Česko i s navijákem a čínský prezident si tak ledabyle otírá ze zadnice Zemanův lesk na rty za mohutného jásotu najatých čínských vítačů, kteří nad hlavami zběsile povykují zelenými kropáčky s českým krtkem? Zdá se, že ano. Má kamarádka je právě na studijích v čínské Šanghaji a o dění v Česku se z tamějších médií dozvěděla jen to, že čínský prezident byl na velmi produktivní a čínskou menšinou žíjící(!) v Česku mohutně podporované zahraniční cestě, která je pro Čínu příslibem rázného vstupu do Evropy. Ostatně, vládou kontrolovaná média i internet ani nepřipouštějí jinou variantu. No a v Česku to vypadá tak, že se obejdeme i bez cenzury a na písku si ještě chvilku budeme plácat bábovky se jménem Czechia.

A abych se oklikou dostal zase zpět k Naší generaci, The Guardian přišel se zajímavým článkem, který vykresluje generaci Y bez užívání tradičních stereotypů, které jsme si na sebe sami upletli, a na který navázal Rozhlas.cz. Namísto toho srovnáná to, co máme a to, co nikdy mít nebudeme. A mě tak napadá jistá analogie: Pokud srovnáme Naši generaci s generací našich rodičů, obě mají strach. Ale zatímco naši rodiče se báli a bojí toho, co by se mohlo stát, my se bojíme toho, co se nestane a my jsme si to v záplavě možností vysnili.

Na co se kouknout

Vrtěti psem

ČSFD: 76 % | IMDb 7,1/10

Ten film je tak starý, že ani nemá český trailer na YouTube, ale pokud jste ho neviděli, ve světle dění v Česku je to nutné dílo.

#copravectu

Umění cestovat

Alain de Botton

Kde se v člověku bere touha vydat se na cestu, když mnohem příjemnější se zdá být zůstat v poklidu známého pokoje a sledovat jiné na cestě exotickými krajinami? V záplavě knih o tom kam cestovat, je tohle vybroušený klenot, který vybízí k hledání odpovědí na otázku proč cestovat. Přes těžkopádný začátek se kniha po 50 stránkách začíná odvíjte svižným tempem, jehož důležitost umocňují myšlenky filozofů, cestovatelů a badatelů dávno minulých. Ne zrovna často píšu do knih. V téhle jsem podtrhával v intervalu 5 stránek.

K zamyšlení

Dnešní 20+letí vědí více o tom, jak evakuovat letadlo pod 90 vteřin, než jak vyplnit daňové přiznání, kde a jak hledat životního partnera nebo žít šťastný život.

Chceme zpět do bezstarostného dětství stejně jako naši rodiče. Oni chtěli pryč od všecho, co by se mohlo stát. My nechceme být svědky toho, co všechno se nestane.

Inspiruj | březen

Tento článek asi zdaleka nebude patřit mezi mé nejlepší nebo nejzajímavější a mně to nevadí, což je o to divnější. Ne snad že bych ho chtěl odbít, odfláknout nebo napsat jen proto, aby byl napsaný – tak tomu není. Mou březnovou inspirací však není pranic všednějšího než list papíru – ta prachobyčejná věc denní potřeby. Ta, která pod rukou autorovou ožívá mnohými myšlenkami. Ta, jejíž přítomnost je všem natolik zřejmá, že možná papíru neoprávněně ubíráme nemálo zásluh – vždyť to byl on, na který byla sepsána naše ústava, základní lidská práva, recept na Coca-Colu, milostná vyznání vládců mocných i malomocných i maminčin recept na nejlepší Španělské ptáčky. Tento sluha si tak zaslouží více pozornosti. A to netvrdím odněkud z kůru, ale píši to s rukama umazanýma od tuše od všech těch dopisů, které jsem v nedávnu napsal.

Apeluji na vás tedy otázkou: Kdy tomu bylo naposledy, co jste napsali dopis? Nebo alespoň pohled. Před měsícem? Loni? Ze školy v přírodě, protože odtamtud psal pohled přeci každý?

Ať už je odpověď jakákoli, odvažte se, prosím, napsat další. Pro radost adresátovu a pro radost vaši. Zajděte do papírnictví a vyberte si papír, který bude hoden vašich slov. Míváte-li cestu kolem Národní, proklouzněte pasáží u pobočky T-Mobilu a napravo se rozprostře Grandpapír, ve kterém vás obslouží paní, které při každé mé návštěvě vypadají, jako by čekaly, že jsem je přišel oloupit o to nejlepší, co nabízí Krkonošské papírny. Vždy mile pozdravím, ale nezdá se, že by to ze mne sňalo jakékoli podezření, protože si mne i tak stále přeměřují pohledem. Jsou však velmi ochotné a poradí s výběrem v závislosti na účelu i způsobu, jakým budete stránky plnit.

A pak si už jen najděte milé místo, kde se vám bude dobře psát a rozmyslete čím. Alespoň jedenkrát vyzkoušejte tuš a redispero. Ve vetešnictí u zastávky Újezd jich mají plné koše, a tak snadno vyberete a psát s nimi je jako hrát na piano – milé a ušlechtilé. A pak už jen pište, ať už víte komu či nikoli. Můžete napsat i sobě – beze srandy – je to skvělý způsob reflexe. Co byste sami sobě poradili? Pište, jako by jste psali někomu, na kom vám velmi záleží a komu chcete opravdu poradit. A až už papír nepojme ani jednu myšlenku, přeložte ho na třetiny, vložte do obálky a pošlete si ho. Opravdovskou poštou. A pak, až si ho budete číst, budete vy ta osoba, kterou máte rádi a které chcete z celého srdce poradit.

Ale vopravdu ten dopis pošlete! Garantuji vám, že to bude vašich nejlépe utracených 13 korun.

A já s hlubokým vděkem děkuji Markétě, která mi poslala dopis s výtiskem časopisu TOWN, který společně s přáteli píše a vydává. A taky Rhiannon, která si na mne vzpomněla až z daleké Argentiny. A rovněž si dík zaslouží Yorgos, který mne potěšil pohledem ze slunného Řecka a podělil se o svůj plán začít znovu psát. Ale i Mary-Ann, která poslala narozeninové blahopřání ze země tam za louží. A mně nezbývá než se těšit na další dopis, o kterém vím, že je na cestě. Už popáté napříč Atlantikem. Díky Drew.

Jak říkám, každý odeslaný dopis je vaší nejlepší investicí s minimálním rizikem a maximálním budoucím výdělkem. A až se budete příště ve frontě na jedinou fungující přepážku zaobírat otázkou, jak může tak neflexibilní a zákaznicky neorientovaný podnik jako Česká pošta stále ještě fungovat, vzpomeňte si na mě a s úsměvem pozdravte dámu za sklem.

A až budete mít dopsáno a odesláno (!), mrkněte na tenhle film. Za odměnu.

Na co se kouknout

Brooklyn

ČSFD 74 % | IMDb 7,6/10

Ocelově modré oči hlavní hrdinky vás pohladí po duši, možná se v nich budete trochu topit, ale skromný úsměv a alabastrová pleť vám budou záchytnými body. A taky vám její příběh třeba – jako maják v rozbouřeném moři – ukáže, že není nic špatného na tom mít sen jiný než ten, který vám vysnili jiní.

#copravectu

Anglické listy

Karel Čapek

Kniha napsaná už v roce 1924 popisuje Londýn i zbytek Anglie líbeznými větami. Je plná přirovnání a obrázků. Těžko věřit, že nebyla napsaná včera.

K zamyšlení

Everyone who has ever taken a shower has had an idea. (...) The difference is in the action. –Nolan Bushnell

Vězení není tak hrozné. Má jen špatnou pověst. –Divoké historky

Kdysi lidé měli rádi, co si lze za peníze koupit. Dnes mají rádi peníze jako takové. –José María Cano

Cestovatelské pilates pro začátečníky

Cestování je dneska něco jako pilates v devadesátkách: všem se líbí, každý by ho chtěl zkusit, ale jen někomu upnutý trikot a čelenka padne. 

Mám to neskutečné štěstí, že cestování je v naší rodině zakořeněné. Babička se za dědou stěhovala přes půl republiky, a tak se každá větší rodinná veselka stala synonymem pro cestu někam za humna. Nikdy nezapomenu na svou první cestu za mořem. V malém italském apartmánu měli oranžový telefon a na pláži se tísnily stovky lidí na titěrných ručnících. A když jsme s dědou na pláži daleko od mořské hladiny začali kopat díru, která se v jisté chvíli začala sama plnit vodou, myslel jsem, že je to nějaké magické kouzlo. Nutil jsem dědu kopat další a další díry a jámy a marně jsem čekal, kdy ten trik prohlédnu. A děda mi stále trpělivě pomáhal. Byly to nádherné prázdniny. A teď, skoro o dvě dekády později, se se stejným nadšením vydávám poznávat další humna, další pláže, další lidi a malé bytečky s oranžovými, modrými anebo šedivými telefony a neuvěřitelně mě to baví.

Bylo to loni, když jsem se prvně vydal na cestu sám. Zprvu se vše zdálo děsivé. Zejména tedy od stolu a taky, když jsem s mým plánem obeznamoval zbytek rodiny. Hlavně babička vždycky kreslí dost černé scénáře. Ale hned jak jsem vykročil, všechno bylo tak jak má. Jestli sami váháte, zda se vydat na cestu, zkuste si zajít do kina. Sami. Po mé první solo cestě do kina jsem byl překvapen, jak nevšední zážitek z filmu jsem si odnesl. Nikdo mi nesahal do popcornu, nikdo se bezprostředně po filmu neptal, jak se mi líbil a ve mně tak mohl plně dozrát zážitek z filmu. Bylo to osvěžující. A stejně tak osvěžující byla i první solo cesta. Žádný plán, pobíhání po pamětihodnostech a ponorka.

Dal jsem dohromady nějaké stránky a služby, díky kterým si cestování užívám ještě víc, ale myslím, že je všechny dávno znáte. Koukněte sami. Sbalte se. A Bon Voyage.

Levné letenky

Kdy jindy než nyní se můžete sbalit a vyrazit s letenkou za pár stovek. S nízkonákladovkami se roztrhl pytel a z hledání levných letenek a chybných tarifů je business. Tak z toho vytěžte maximum. Můj dosavadní rekord? Letenka za 108,60 Kč z Kodaně do Stockholmu, kam se chystám za dva týdny.

Levné letenky

Jak na letenky

Honzovy letenky

Zaleť si

Fly4Free.cz

Cestuj levně.com

Cestuj levně

Rush flights

Srovnávače letenek

Samostatnou kategorii tvoří vyhledávače letenek, které využívám při cestách na delší vzdálenost. Vyhledávačů jsou spousty a vyplatí se je na stejnou cestu vyzkoušet všechny, protože ceny se ne vždycky rovnají. Zejména letenky s odletem od našich sousedů se dají sehnat za super peníze. A taky se říká, že vyhledávat letenky byste měli v anonymním režimu prohlížeče, abyste dostali ty nejvýhodnější nabídky.

Skypicker

Skyscanner

Kayak

Momondo

Ubytování

Booking

Stálice, která nabízí spoustu možností. Mě teď hodně baví síť hostelů Wombat's – mají skvělou atmosféru, ať už ve Vídni nebo Londýně.

Airbnb

Nakouknout do cizího domova je lákavé. Ne vždycky to může být super, ale skoro vždycky to super je. Má nepříjemná zkušenost je z Washingtonu, ale je ojedinělá. A kdybyste někdo chtěl nakouknout k nám do bytu, jsme součástí, tak se stavte.

Couchsurfing

Bydlení na gaučích celého světa. U místních. Zdarma. Navíc vám doporučí ta nejlepší místa, kde se nají(s)t a kam zajít na drink. Já to mám na letošním to-do seznamu (už třetím rokem).

Zajímavost

Flight Diary

Tahle aplikace mému OCD člověku uvnitř pomáhá trackovat, kde a kdy jsem byl, s kým jsem letěl, na kterém místě kterého letadla jsem seděl a krom toho počítá i kolik jsem nalétal a (bohužel) kolik CO2 jsem svou cestou vyprodukoval. Koláčové a spojnicové grafy included – OCD heaven.