Je neděle a před námi jsou poslední tři dny. Ve čtvrtek ráno se zase vydávám na cestu. Těším se a zároveň se mi nechce. Uteklo to příliš rychle…
Vlastně ani nevím, co mám psát. Mísí se ve mně protichůdné pocity. Těším se na blízké a zároveň se mi nechce opouštět ta nově nabytá přátelství. Nemůžu se dočkat metrického systému, Celsia a týdnů, které nezačínají nedělí, protože to nedává smysl. A zároveň se mi bude stýskat po nakupování potravin o objemech, kterým vůbec nerozumím a přijdou mi tak nelogické, už nebudu moci říkat, že v pohodě přežívám ve 100 stupních a týdny budou opět začínat pondělím. Když týden začíná nedělí, je to pak v pondělí takové příjemnější.
A upřímně, budou mi chybět i všichni ti neznámí kolemjdoucí, cizinci beze jména, kteří naprosto automaticky tasí otázku: How you doing, když kolem vás procházejí na ulici. Jistě, nečekají na odpověď, je to jen zdvořilostní fráze, ale i tak to je milé. Nikdy se nezapomenou usmát a já tak mám pocit, že ženu od naproti, se kterou se zdravíme každé ráno, znám už léta, že jsem si kdysi hrával s jejími dětmi, jen jsem zapomněl, jak se jmenuje. Asi jsme nikdy neměli čas zabřednout do hlubšího rozhovoru.
S úsměvem a radostí budu vzpomínat na všechny servírky, pokladní a číšníky. V tomhle naše společnost asi selhává úplně nejvíc. Nějak se nám nedaří těmto lidem dostatečně projevovat, že si jejich práce ceníme, a že je opravdu důležitá. A možná se nám nedaří jasně říct, že i jejich práce má své poslání, svou misi. A výsledkem pak jsou restaurace, ve kterých máte pocit, že jste na obtíž. Nemluvě o tom, když si náhodou usmyslíte, že byste si chtěli srazit více stolů k sobě. Jmenovala se Emma, přišla, představila se a sebejistě nás ujistila, že udělá vše proto, aby se nám v restauraci líbilo. Pak se otočila a dříve než jsem stihnul otevřít menu, byla zpět se sklenicemi s vodou, ledem a citrónem. Usmívala se. Trpělivě vyposlechla všechna naše přání, dala ta nejlepší doporučení, co bychom měli ochutnat (nejlepší pro nás, ne pro majitele restaurace), zeptala se, jestli máme ještě nějaké nevyřčené přání a pak zmizela v kuchyni. Když přišla s jídlem, přesně věděla, kdo si co objednal, takže to majestátně položila před hladového strávníka a popřála dobrou chuť. Bylo nás dvanáct. (Abyste si mylně nemysleli, že jsme byli dva. To by to pak nebylo tak neskutečné. I když asi taky znáte i ty případy, kdy jste u stolu dva a číšník, co přijímal vaši objendávku stejně neví.) Během jídla se několikrát ujistila, že nám chutná a vše je v pořádku. Pak nás ještě překvapila dezertem, který byl na její účet. Prý protože jsme taková sympatická skupina lidí. Byl to zapečený marshmallow koláč s Nutellou (blaho vyrobené z jednorožčích slz a duhy). A pak naprosto samozřejmě přinesla účty: pro každého samostatný, bez tázání, kdo co měl. To, že vypadala jako Emma Stone, byl už jen milý bonus.
Mění se to. Pomalu, ale jistě. Dobré jídlo doprovází i dobrý servis. První vlaštovky vylétly. A tak, až pro mě příště číšník udělá víc, než je u nás běžně zvykem, řeknu mu to. Řeknu, že si cením práce, těžké práce, kterou dělá a dám to znát i při placení. A naopak, když omylem zabrousím do restaurace, ve které budu přítěží, obrním se silou, odolám všem zlým pohledům a při placení spropitné prostě nedám. Není to samozřejmost, nemůže být. Obzvlášť když vím, že to jde i jinak. Diametrálně.