Dnes přemýšlím nad tím, co to vlastně inspirace je a jakých podob by měla nabývat. Od ledna, kdy jsem s tímhle začal, jsem měl dojem, že to nutně musí být něco laskavého, milého, co byste bez okolků pozvali k sobě pod vyhřátou peřinou nedělního rána. Ale možná jsem se mýlil. Inspirovat může i myšlenka, která ani nepohladí, ani nepolaská, přesto je všude kolem nás, jen někde v ústraní, protože není moderní se něčím zaobírat příliš dlouho. Oni nechtějí, abychom dlouze váhali, rozmýšleli, porovnávali. Vše je zrychlené jakoby filtrem ve Snapchatu. Překotně pospícháme vpřed nebo se dalším pohybem palce po 4palcovém displeji obracíme v pohybu zpět. Když našemu životu chybí barva, vždycky je tu nějaký filtr, který dodá leska a jas. A pak jsou ty dny, kdy filtry ani barevné brýle už nemají sílu přetřít přítomná fakta a nám nezbývá než cítit tíhu. Dnešek je pro mne takovým dnem.
A kdo jsou ti Oni a kdo My? My – to je má generace, podmnožina Oni. Oni to je množina všech generací, v nichž některé generace mají větší sílu a váhu, některé nikoli. Trošku naivně si nalháváme, že jsme to My, generace Y, která prostřednictvím sociálních sítí vlastně řídí svět a Oni se tomu jen obtížně přizpůsobují. Dost možná si tu ale jen lžeme do virtuální kapsy kdesi v cloudovém úložišti. Máme sice silnější hlas, ale jen pramálo umu ho využívat efektivně. Zatímco stará garda nekřičí do světa, za oponou hraje hru s jim dobře známými pravidly a My pak jen servilně haštěříme o faktech, která jsou podružná, protože všechno už bylo dávno upečeno. Příkladem budiž celá kauza s návštěvou čínského prezidenta. Celé dění jsem sledoval s odstupem několika tisíc kilometrů prostřednictvím zpráv a sociálních sítí. A nestačil jsem se divit tomu, do čeho naše země skočila po hlavně. Pompézní vlajky, běsné davy, jiné vlajky, které vlát nesměly, Kalousek, který v poblouznění sbíral voliče mezi tibetskými podporovateli, námezní vítači, kteří v očích neměli radost z příjezdu svého prezidenta, ale nekonečný strach, že prezidentovo oko uzří něco, co nemá. A pak záplava facebookových statusů mohutnější než Jang-c’-ťiang na obrázku. Mou pozornost však nejvíc zaujalo něco jiného. Kauza Czechia, která následovala poté. Objevila se celá tahle lapálie čistě náhodou záhy poté, co se zvedla vlna nevole (bohužel jen) na sociálních sítích? Vrtí tu pes ocasem nebo ocas psem? Zbaštilo to Česko i s navijákem a čínský prezident si tak ledabyle otírá ze zadnice Zemanův lesk na rty za mohutného jásotu najatých čínských vítačů, kteří nad hlavami zběsile povykují zelenými kropáčky s českým krtkem? Zdá se, že ano. Má kamarádka je právě na studijích v čínské Šanghaji a o dění v Česku se z tamějších médií dozvěděla jen to, že čínský prezident byl na velmi produktivní a čínskou menšinou žíjící(!) v Česku mohutně podporované zahraniční cestě, která je pro Čínu příslibem rázného vstupu do Evropy. Ostatně, vládou kontrolovaná média i internet ani nepřipouštějí jinou variantu. No a v Česku to vypadá tak, že se obejdeme i bez cenzury a na písku si ještě chvilku budeme plácat bábovky se jménem Czechia.
A abych se oklikou dostal zase zpět k Naší generaci, The Guardian přišel se zajímavým článkem, který vykresluje generaci Y bez užívání tradičních stereotypů, které jsme si na sebe sami upletli, a na který navázal Rozhlas.cz. Namísto toho srovnáná to, co máme a to, co nikdy mít nebudeme. A mě tak napadá jistá analogie: Pokud srovnáme Naši generaci s generací našich rodičů, obě mají strach. Ale zatímco naši rodiče se báli a bojí toho, co by se mohlo stát, my se bojíme toho, co se nestane a my jsme si to v záplavě možností vysnili.
Na co se kouknout
Vrtěti psem
ČSFD: 76 % | IMDb 7,1/10
Ten film je tak starý, že ani nemá český trailer na YouTube, ale pokud jste ho neviděli, ve světle dění v Česku je to nutné dílo.
#copravectu
Umění cestovat
Alain de Botton
Kde se v člověku bere touha vydat se na cestu, když mnohem příjemnější se zdá být zůstat v poklidu známého pokoje a sledovat jiné na cestě exotickými krajinami? V záplavě knih o tom kam cestovat, je tohle vybroušený klenot, který vybízí k hledání odpovědí na otázku proč cestovat. Přes těžkopádný začátek se kniha po 50 stránkách začíná odvíjte svižným tempem, jehož důležitost umocňují myšlenky filozofů, cestovatelů a badatelů dávno minulých. Ne zrovna často píšu do knih. V téhle jsem podtrhával v intervalu 5 stránek.
K zamyšlení
Dnešní 20+letí vědí více o tom, jak evakuovat letadlo pod 90 vteřin, než jak vyplnit daňové přiznání, kde a jak hledat životního partnera nebo žít šťastný život.
Chceme zpět do bezstarostného dětství stejně jako naši rodiče. Oni chtěli pryč od všecho, co by se mohlo stát. My nechceme být svědky toho, co všechno se nestane.