Okurka je perfektním příkladem všestranné zeleniny. Nejraději ji mám v ginu a v Londýně. A zejména ta v Londýně má pro mne specifický význam. Vždycky mi totiž perfektně připomene něco, čeho si na Britech cením a co mi Češi zkrátka neumíme. Zatím.
Umějí tu totiž skvěle kombinovat staré, zašlé a monumentální s novým, blištivým a nebojácným. A celek pak i navzdory rozdílnosti dává smysl. Co na tom, že vedle Tower Bridge z konce 19. století stojí futuristická radnice. Dovedete si představit, že by to snad mělo (mohlo) být jinak? A nebo třeba nádraží King's Cross?
A zdá se, že přesně takhle to místní vnímají i s věkem. Je to prostě jenom číslo. Mně tak nezbývá, než se jen hloupě otáčet za zamilovanou dvojicí, kde ji bych identifikoval jako babičky spolužačku, zatímco s ním jsem zůstával po škole já. A přesto tihle dva kráčeli hrdě ulicí, ruku v ruce a z očí jim prskaly malé jiskřičky. On se smál a dmul pýchou, zatímco galantně přidržoval dveře do restaurace, aby ona mohla s roztomilou úklonou vklouznout dovnitř.
Když si jen vzpomenu na kauzu, kterou vyvolal třeba Kaplický se svým návrhem knihovny, ještě teď se rozčiluju. Vůbec teď neberu to, jestli ten návrh splnil zadání soutěže nebo ne. Jde mi jen o emoce, které ta stavba vzbudila. Je to odporný a do Prahy se to nehodí. Praha je významné historické město! A jako významné historické město se tak stále obklopujeme novým, beztvarým a stejně smutným betonem. Klasickou šedí, která neurazí. A o odvážných architektonických dílech slýcháme z vyprávění cestovatelů.
Ach, Praho, z Pražského hradu, Karlova mostu a Orloje se navždycky žít taky nedá.