Loučení

Rozloučili jsme se. Bylo to dojemné. Allison, Jamie, Rhiannon, Yessica, Sarah, Katie, Ryan, Tess, Maddie, Kylie. Drew, Sergio, Josh, Kenny, Chris. Nejen po nich se mi bude stýskat. Pamatujete, když jste byli malí, na letní tábory? Nikdy jsem nechtěl jet a pak jsem se zase nikdy nechtěl vracet. Moc se toho nezměnilo. Ani tentokrát se mi je nechtělo nechat odletět.

Včera jsme měli rozlučkovou zahradní večeři. Pokud si teď představujete ty výjevy zahradních party z americký filmů, nejste daleko od pravdy. Naopak: obrovský gril, 50 lidí, domácí burgery, zahradní kolečko naplněné ledem a lahvemi s pivem (Pil se Heineken – první Evropan, kterého jsem za ten měsíc potkal. Ne, vlastně druhý, prodávají tu ještě Pilsner Urquell!), červené plastové kelímky, stromy a keře omotané vánočními světýlky, hudba a plátno s projektorem. Bylo to skvělé. Šéfové firem, pro které jsme pracovali, si o každém z nás připravili krátké povídání. Neuvěřitelně přesně každého vystihli. Byli nadšení z práce, kterou jsme odvedli. Seděl jsem a cítil, že se to blíží. Když pak přišlo na řadu promítání společných fotek, bylo to jasné. Už u třetího obrázku jsem přes slzy skoro neviděl.

A teď už sedím ve vlaku a mířím napříč státy na sever. Jedu do Washingtonu. Je to asi 400 kilometrů. Ptal jsem se průvodčího. To byla chyba. Odpověděl, že něco kolem 230 mil. Tak jsem se usmál a zeptal se, kolik to tak je asi kilometrů. Zvednul obočí, díval se na mě jako na idiota a z jeho výrazu bylo jasné, že o metrickém systému v životě neslyšel. Nevermind, thank you, snažil jsem se zachránit situaci, zatímco jsem se tisknul hluboko do sedadla. Ještě chvíli na mě zíral a pak šel kontrolovat jízdenky lidí přede mnou. Tak jsem se připojil k místní WiFi a vygoogloval si odpověď. Jsem zase na cestě. Kerouac by ze mne měl radost.

3 dny, 8 hodin a 2 minuty

Je neděle a před námi jsou poslední tři dny. Ve čtvrtek ráno se zase vydávám na cestu. Těším se a zároveň se mi nechce. Uteklo to příliš rychle…

View fullsize

Vlastně ani nevím, co mám psát. Mísí se ve mně protichůdné pocity. Těším se na blízké a zároveň se mi nechce opouštět ta nově nabytá přátelství. Nemůžu se dočkat metrického systému, Celsia a týdnů, které nezačínají nedělí, protože to nedává smysl. A zároveň se mi bude stýskat po nakupování potravin o objemech, kterým vůbec nerozumím a přijdou mi tak nelogické, už nebudu moci říkat, že v pohodě přežívám ve 100 stupních a týdny budou opět začínat pondělím. Když týden začíná nedělí, je to pak v pondělí takové příjemnější.

A upřímně, budou mi chybět i všichni ti neznámí kolemjdoucí, cizinci beze jména, kteří naprosto automaticky tasí otázku: How you doing, když kolem vás procházejí na ulici. Jistě, nečekají na odpověď, je to jen zdvořilostní fráze, ale i tak to je milé. Nikdy se nezapomenou usmát a já tak mám pocit, že ženu od naproti, se kterou se zdravíme každé ráno, znám už léta, že jsem si kdysi hrával s jejími dětmi, jen jsem zapomněl, jak se jmenuje. Asi jsme nikdy neměli čas zabřednout do hlubšího rozhovoru.

S úsměvem a radostí budu vzpomínat na všechny servírky, pokladní a číšníky. V tomhle naše společnost asi selhává úplně nejvíc. Nějak se nám nedaří těmto lidem dostatečně projevovat, že si jejich práce ceníme, a že je opravdu důležitá. A možná se nám nedaří jasně říct, že i jejich práce má své poslání, svou misi. A výsledkem pak jsou restaurace, ve kterých máte pocit, že jste na obtíž. Nemluvě o tom, když si náhodou usmyslíte, že byste si chtěli srazit více stolů k sobě. Jmenovala se Emma, přišla, představila se a sebejistě nás ujistila, že udělá vše proto, aby se nám v restauraci líbilo. Pak se otočila a dříve než jsem stihnul otevřít menu, byla zpět se sklenicemi s vodou, ledem a citrónem. Usmívala se. Trpělivě vyposlechla všechna naše přání, dala ta nejlepší doporučení, co bychom měli ochutnat (nejlepší pro nás, ne pro majitele restaurace), zeptala se, jestli máme ještě nějaké nevyřčené přání a pak zmizela v kuchyni. Když přišla s jídlem, přesně věděla, kdo si co objednal, takže to majestátně položila před hladového strávníka a popřála dobrou chuť. Bylo nás dvanáct. (Abyste si mylně nemysleli, že jsme byli dva. To by to pak nebylo tak neskutečné. I když asi taky znáte i ty případy, kdy jste u stolu dva a číšník, co přijímal vaši objendávku stejně neví.) Během jídla se několikrát ujistila, že nám chutná a vše je v pořádku. Pak nás ještě překvapila dezertem, který byl na její účet. Prý protože jsme taková sympatická skupina lidí. Byl to zapečený marshmallow koláč s Nutellou (blaho vyrobené z jednorožčích slz a duhy). A pak naprosto samozřejmě přinesla účty: pro každého samostatný, bez tázání, kdo co měl. To, že vypadala jako Emma Stone, byl už jen milý bonus.

Mění se to. Pomalu, ale jistě. Dobré jídlo doprovází i dobrý servis. První vlaštovky vylétly. A tak, až pro mě příště číšník udělá víc, než je u nás běžně zvykem, řeknu mu to. Řeknu, že si cením práce, těžké práce, kterou dělá a dám to znát i při placení. A naopak, když omylem zabrousím do restaurace, ve které budu přítěží, obrním se silou, odolám všem zlým pohledům a při placení spropitné prostě nedám. Není to samozřejmost, nemůže být. Obzvlášť když vím, že to jde i jinak. Diametrálně.

Poločas

Je 15. července a my jsme v polovině. Náhodou to vyšlo na středu – chrochtám OCD blahem. I když vlastně ne tak moc, dny se mi začaly slévat, takže jsem byl od rána přesvědčen, že je pondělí. Uff.

Jsme v půlce našeho programu, a tak je možná právě teď čas na krátkou bilanci a další poznatky:

• Američani jsou líní: tuto asociaci jsem cítil v Česku před odjezdem. A je absolutně mylná. Alespoň v prostředí, ve kterém se pohybuji, to rozhodně neplatí. Jedeme jako fretky. Ráno 9-12 škola, 13-17 stáže, 18:30-20:30 brainstorming nebo poznávání inspirativních lidí. A před spaním ještě četba a úkoly.
   
• 9:02 není 9:00: překvapilo mě, jak striktně se tu dodržují pravidla. Když se řekne, že hodina začíná v 9:00, tak příchod o 2 minuty později je problém. A tohle neplatí jen o našem programu, ale i o všech lidech, kteří tady mají kanceláře a své startupy. Už v půl deváté tu rachotí kávovar, lidé korzují, povídají si a od 9 tu je ticho jako ve školce po o. A stejné návyky platí i pro odchody – odbije 5. a lidé přestávají pracovat a místo toho začínají networkovat, zajímat se o ostatní, sdílet své nápady. Líbí se mi to.
   
• Strašně si užívám být jediný Evropan široko daleko: kdykoli otevřu pusu, všichni automaticky vědí, že nejsem místní. Často tipují, že jsem Dán nebo Brit. A pak vždycky následuje otázka: Where are you from then? A ve chvíli, kdy odpovím, že z Prahy, v jejich obličeji lze vidět vnitřní boj. Úsměv, se kterým se tázali, se malinko otřese, oči se lehce natočí a mimika jasně napovídá, že se zoufale snaží rozpomenout na hodiny geografie a na to, kde (zhruba) leží Evropa. A pak trochu nejistě pokývají hlavou a procedí Awsome! Chvíli si to užívám a pak jim obvykle prozradím, že to je hlavní město České republiky, a že to je nádherné město v samém srdci Evropy. Teď mě napadá, měl jsem si domluvit nějaké partnerství s cestovkou – tolik letenek už jsem mohl prodat.
   
• Nikdy jsem neviděl tolik inspirativních lidí pohromadě: lidí, kteří věří tomu, co dělají, o svou vizi se s každým nadšeně dělí a nikdy neopomenou nabídnout svou pomoc. A tak, díky Joeovi, se kterým jsem se seznámil na obědě, mám v pondělí pohovor s místními zástupci Googlu, které zajímá můj projekt. Wow.
   
• Chlapi nosí odporné boty: Nike, New Balance, Adidas nebo TOD’S mají v Raleigh buď velmi špatný salesový tým nebo ten marketingový. Nebo oba. Každopádně, místní jinoši se zásadně obouvají do hnědých, rádoby společenských bot s kulatou a vypoulenou špičkou, takže to vypadá, jako by právě vykročili z nějakého šapitó. Chybí jen žirafy z balónků.
   
• Red Hat má hlavní sídlo v tomhle městě. Druhé největší je v Brně.
   
• Red Hat má nejkrásnější workspace, jaký jsem kdy viděl: žádné králíkárny, žádný openspace jako u nás, kde vidíte od začátku až na konec. Všechno hezky rozčleněné, prosvětlené, spousta rostlin, prostory řešené tak, že vám lidé nechodí za zády. Tohle já osobně nesnáším asi nejvíc – když sedíte zády do prostoru, chodby nebo openspacu – rád sedím pěkně zády ke zdi a mám přehled.
   
• Ne všude se holky holí: myšleno socio-kulturně a geograficky. V Austrálii, ale i v New Yorku to evidentně tolik neřeší: holení nohou, ale i podpaží se tam asi nenosí. Přesvědčil jsem se na pláži. Takže pánové, buďte vděční.
   
• Mají tu smysl pro humor: jiný než my, ale mají. Tak třeba když jsme byli v sobotu na pláži, kde za letošní léto už 8x útočil žralok (babi, to jsem ti zapomněl říct…), tak nám jeden místní poradil super strategii: Make sure that all the time when you’re swimming there is a kid in front of you. Then you are not the food. Pobavil. A já s hladinou u kolen marně vyhlížel ideálně školní zájezd na hodině synchronizovaného plavání.

A teď už je na čase vrhnout se s nadšením do druhé poloviny programu. Není času nazbyt. Vrhněte se taky, ať už je vaší druhou polovinou cokoli!