Je půlka srpna a kluk, který studoval stejný obor dva roky přede mnou, sdílí na Facebooku, že v Dubaji shání někoho s angličtinou a češtinou. Sdílí to z Austrálie, kde studuje. Cítím výzvu.
1. září po týdnu příprav odesílám všechny potřebné náležitosti k výběrovému řízení. A pak ticho.
28. září přichází odpověď, že jsem v dalším kole a ať vyplním jazykový test. Několik hodin příprav a studia oborové terminologie v angličtině. Vyplňuji, odesílám. A pak se znovu odmlčeli.
19. října, tedy před měsícem, mi v 6 ráno zvoní telefon: Hello, how are you, this is Zeena from Emirates Group, would you have a couple of minutes for Skype interview? Vy, co mě znáte, víte, že v tuto nekřesťanskou hodinu mi krátce po probuzení fungovala tak jedna polovina mé pravé hemisféry, konkrétně centrum zodpovědné za snění. Sure, just give me five minutes and call, vykoktám zaskočeně. Během pěti minut jsem prošel takovou proměnou, že by se ani Caitlyn nemusel/a stydět. Zase jsem si vyčítal, proč jsem šel spát s mokrými vlasy. Pak jsem zapnul Skype a ukázalo se ono neúprosné okénko, kde jsem sám na sebe koukal. Vlasy do všech stran, oči ještě unavené. Hlavně že jsem si vyčistil zuby. Doteď nevím proč. Mé velké plány o bleskové proměně ze zombie na člověka, který má okouzlit potenciální šéfovou, se evidentně nesetkaly s úspěchem. Soudce Skype byl nemilosrdným důkazem. Snad se nikdy nedozví, že ony technické potíže, které způsobily výpadek mé kamery okamžitě po zahájení hovoru, až tak neplánované nebyly.
22. října přišel další e-mail. Jel jsem tramvají a hrála mi Overjoyed od Bastille. Zveme vás na výběrové řízení v Dubaji, odlet z Prahy 8. a návrat 10. listopadu. Těšíme se na vás. V příloze najdete seznam požadovaných podkladů, které přivezte s sebou. Husí kůže.
Po týdnu příprav podkladů a sám sebe jsem stál na letišti, loučil se s Adamem, procházel kontrolou a směřoval s Emirates do Dubaje. Sedadlo 8A a 6 hodin svíravého pocitu v žaludku: K čemu jsem se to zase upsal…
Na letišti v cílové destinaci čekal člověk s mým jménem a trochu překvapivě ještě s jedním dalším. Pavel, ostřílený osmadvacetiletý správce sociálních sítí jedné velké banky. Ahoj, já jsem Tomáš, automaticky jsem natáhl ruku, nevěděl jsem, že nás bude víc. Ani já ne, opáčil a s úsměvem mi zatřásl rukou. Dalšího rána jsme společně posnídali a já se vydal na pohovor. 12:30 zářilo v pokynech. Ve 12:15 jsem pokojně seděl na recepci a koncentroval se. Ve 12:20 jsem se představil, ukázali mi místo, kde mám vyčkat a já čekal. Ve 12:45 jsem netrpělivě došel za onou usměvavou recepční řka: Víte, nerad bych přišel pozdě, jistě si mě tu vyzvednou? Ano, žádný strach. Ve 12:50 se chodbou přivalil chlap jak hora, se skvělým sestřihem a ležérně rozepnutým sakem a rozhalenkou. Hello, hello, I’m Jonathan and you have to be Tomas, come on in. Zasedačka, tři lidé: Jonathan, HR, Zeena, potenciální šéfová a Ian, šéf Zeeny. Jeden Francouz a dva Britové. Nádherná angličtina. Zdvořilostní otázky na úvod. Představení. Popis pozice. A pak procházení všech mých dosavadních pracovních zkušeností, otázky na to, jak se mi pracuje v týmu, jak řeším konflikty, co mě motivuje, kde jsou má slabá/silná místa. A pak moje otázky. Podtrženo, sečteno, hodina a půl. A ačkoli byla v místnosti arktická zima, já byl zpocenej až na prdeli. Mimochodem, samozřejmě jsem měl šťastné ponožky. A pak Jonathan s úsměvem: A měl byste ještě pár minut čas? No samozřejmě, letí mi to až zítra, snažil jsem se zavtipkovat. Víte, rádi bychom vám ještě dali jazykový test. Já vím, usmál jsem se, psali jste to v pokynech. V jakých pokynech, tázal se překvapeně onen urostlý černoch. No přeci v těhle, lovil jsem 6stránkový manuál ze složky. Aha, to jsem nikdy neviděl. Začínalo to smrdět. A když mi za dalších dvacet minut, které strávil tím, že hledal tiskárnu, kde by to vlastně mohl vytisknout, podal jazykový test, který byl velmi podobný tomu, co jsem už tehdy vyplňoval z domova, už jsem ničemu nerozuměl. Odcházel jsem dost zmatený. Když se pak přiřítil Pavel, kterému začal pohovor během mého jazykového testu, první co vystřelil bylo: Co to jako bylo? Já tomu vůbec nerozumím. U večeře jsme si o tom povídali asi dvě hodiny. Ani jeden z nás nechápal. Já o tom nemohl přestat přemítat, tu noc jsem spal 0 minut. Takže na letiště jsem ráno dorazil značně nereprezentativní, mírně řečeno. Tam mě ale čekalo asi nejlepší překvapení: letenka v Business Class Emirates. Jo, tak to si nechám líbit. Na palubě jsem do sebe hodil uvítací skleničku ikonického šampaňského s oranžovou etiketou, otřel se horkým ručníkem, zmáčknul tlačítko vedle sedadla a následující dvě hodiny strávil v plně horizontální poloze. Tak dobře jako v 10 tisících jsem se už dlouho nevyspal.
V úterý, 17. listopadu, volal Jonathan: Rád bych se s vámi podělil o skvělou zprávu, vybrali jsme vás. V e-mailu naleznete podmínky a bližší informace. Měl jsem radost. Než jsem otevřel e-mail. Jenom nájmy v Dubaji startují na 8.000 dirhamech za jednu místnost. Nabídli mi 14.400. Marně jsem hledal nějakou hvězdičku a vysvětlivku pod čarou, kde by stálo, že mi k tomu náleží ještě 5 hektarů ropných polí. Nic. Ani akr. Trochu málo na to, že bych měl na starost celý digitál pro Česko a měl tam přestěhovat celý svůj život. Zítra Jonathanovi napíšu, že mě to mrzí, ale nabídku nemohu přijmout. Přijde jiná výzva. Nebo lepší nabídka z Emirates.
Uvidíme.
