No tak dobře pořiď a držím palce. A užij si matku měst.
Tak přesně takhle mě před 3 roky a 2 týdny vyprovázela babi, když jsem odjížděl do Prahy na přijímačky. Na jedinou školu, na kterou jsem opravdu chtěl. Do jediného města, kde jsem chtěl studovat. Vzpomínám si, jak jsem si chtěl tehdy pro štěstí pořídit nějakou drobnost, ale sloni z keramiky, náramky z bužírek, ani podkovy pro štěstí mě nějak neoslovili. Navíc, jak by to asi vypadalo, kdybych u ústních seděl s podkovou v kapse.
A pak jsem úplně náhodou objevil poslední pár veselých šedivých ponožek s obrovskými hnědými puntíky. A v mé velikosti. Takže bylo rozhodnotu – k obleku si vezmu tyhle suprácký ponožky a úspěch je zaručen. Nikdo nemusí zjistit, jaká diskotéka se koná v okolí mých kotníků a přesto si můžu myslet, že jsem rebel.
To přijímačkové ráno jsem jel devítkou z Lipanské. Pamatuju si to jako dneska. Nervozitou jsem se zpotil už na zastávce, takžet ta ranní sprcha se minula účinkem. V kapse jsem svíral klíče od hotelového pokoje a pod nohavicemi se mi rolovala levá ponožka. Skvělý. Když jsem pak vystupoval u Národního divadla, zamiloval jsem se a bylo rozhodnuto. Ten pohled, když slunce ráno ještě není příliš vysoko, vy si to razíte kolem Slavie (vždycky tam strašně fouká vítr) a pak zpoza rohou vykoukne Malá Strana a na kopci monumentální Hrad. Tohle je ono, napadlo mě.
Přijímačky nakonec dopadly skvěle, ale málokdo ví, že od té doby jsem ty nádherné, puntíkaté ponožky nosil na každou každičkou zkoušku. Pro jistotu, pro to rebelství, či snad pro ty vzpomínky z onoho rána.
A zdá se, že fungovaly navýsost skvěle. Po 3 letech a 2 týdnech se mnou byly v úterý na státnicích. A stejně, jako mě dostaly do školy, pomohly mi s úspěchem i z ní.
A co na tom, že na palci mají díru.
Co vy, máte nějaký podivný talisman pro štěstí?