A tak Tomáš letěl. Do Dubaje

Tenhle příběh se začal psát už vlastně před dlouho dobou – v září 2015. Tehdy mi okolnosti/náhoda/osud/vesmír, ať už to nazýváme jakkoli, přinesl zajímavou pracovní výzvu u Emirates. Celé to bylo dost rozpačité, nejasné a zarážející a vyústilo to e-mailem Tomáši, přileť do Dubaje. A potom to bylo ještě o něco více podivné. A pak, nebýt jednoho e-mailu, co jsem odeslal v předvečer svých narozenin, ani bych tu nebyl.

Ale jsem. Odstěhoval jsem celý svůj život na dobu neurčitou do Dubaje.

Mé rozhodnutí odjet bylo bezpochyby dosud tím nejtěžším v mém životě. Z loučení z letiště mám jen jednu fotku – mluví za vše.

Ale ještě lépe než fotka to dokáže přiblížit video. Je to teď můj způsob, jak zůstat ve spojení se světem, který mám nebo jsem měl v Česku. Začnu hezky od začátku:

Den 0: Na Ruzyni

 

This story actually started a long time ago – in September 2015. At that time, circumstances/luck/fate/the universe, whether we call it, put me in front of a great professional challenge – a job for Emirates. The whole thing was pretty sheepish, confusing and bewildering, and resulted in email with subject Tomas, come to Dubai. And then it was even more strange. Without the one email I sent on the eve of my birthday, I wouldn't be even here. 

But I am. I moved my whole life indefinitely in Dubai.

My decision to leave has undoubtedly been the hardest in my life. There is only one picture from that day at the airport – speaks for itself.

But a video can articulate my story even better. It's now my way of staying connected to the world that I have or used to have in the Czech Republic. Let's start from the beginning:

Day 0: At the airport

Jak přežít třídní sraz

Když na Googlu vyhledáte heslo třídní sraz, prvním výsledkem je švédské drama z roku 2013, článek o tom, jak na třídním srazu nelze vyhrát, článek o vyhýbání se třídním srazům, na čtvrtém místě článek Jak přežít třídní sraz na serveru Magazín pro aktivní seniory a pak se do první desítky ještě probojovala fundovaná redaktorka serveru eMimino.cz.
Ano, včera jsme měli třídní sraz. Všichni přežili.

Od té doby, co jsme opustili lavice se sice každý vydal jiným směrem, přesto jsem si rozuměli. A rozuměli si i ti, co si toho na gymplu měli pramálo co říct, ač spolu tři roky sdíleli lavici. Zdálo se, že v malé hospodě na okraji města se prostě sešla ta stará dobrá parta. Pivo pomáhalo konverzaci, i když už všechny očekávané otázky byly vystřeleny: Tak co, už bakalář/ka, už píšeš bakalářku/seminárku/semestrálku/, co nějaká práce/brigáda/stáž, jak to jde s přítelkyní/přítelem, jak se má váš pes, co prázdniny?

Nedělám si iluze. Na dalším srazu budeme začínat přesně těmito otázkami. Jen se místo bakalářka dosadí diplomka a místo přítelů a přítelkyň to budou časem manželé a manželky a psy postupně vystřídají děti, bazény, auta, domy na hypotéku a nakonec se zase vrátí psi.

Ale pod povrchem té banální konverzace a mezi řádky se skrývaly mnohem zajímavější příběhy: slečna, která strávila 3 měsíce učením v chudinské čtvrti v Zambii, často bez elektřiny a tekoucí vody. Jiná, která se na rok odstěhovala do cizího města, aby se lépe naučila jazyk. Kluk, co odjel na pouť do Asie. Vycházející hvězda ve výchově dětí ve školkách. Novinářka s ostrými lokty. A nebo (ač nepřítomna) možná příští Česká Miss.

Co kdybychom všichni žili o něco méně podle všech těch zjevných otázek: Stále sám/sama, kdy chceš mít dítě/kariéru, nejsi na dítě/kariéru už starý/á, kde se vidíte od teď za 5/10/xx let, kartičku Billa Klubu máte, ne, a nechcete se stát členem Billa Klubu, tady nebo s sebou, nejste na tohle trochu moc starý/mladý/hubený/tlustý/..., body sbíráte, mažete si historii v prohlížeči, není lepší sedět doma v bezpečí, není na hranolky už trochu pozdě, kávu, čaj, kapučíno nebo horkou čokoládu nabídnu? Vítejte na palubě Žlutý do naší dnešní destinace Happily ever after, kam dorazíme tak rychle, jak to jen půjde.

Nebylo by lepší, kdybychom mnohem častěji žili podle těch příběhů bokem, které nám nikdo nenaplánoval, přesto si právě ty budeme pamatovat navěky?

Chcete odjet tisíce kilometrů daleko pomáhat stavět školu? Chcete procestovat svět? Chcete si vzít pauzu mezi honbou za tituly? Chcete dělat věci, o kterých vás už dlouhá léta přesvědčují, že se k nim musíte dopracovat a dorůst? Jde to. Prostě si zjistěte, co musíte udělat proto, aby se váš sen splnil a pak to udělejte. Ostatně:

Kdo jiný než vy a kdy jindy než teď?

---

PS: Tenhle článek asi mnohem víc píšu sobě než vám. Pardon. 

A je tu zase...

Konec roku. Období, které nemám rád. Nutí totiž k pohledu zpět a úvahám, zda to bylo dost dobré. Zda jsem neměl dělat něco jiného, někde jinde a nějak jinak, abych se dostal někam jinam a stal se někým jiným. Jako by se měl objevit pár minut před půlnocí nějaký soudce a rozhodnout, zda jsem přidělený rok využil nebo promrhal. No Tomáši, tomu běhání si se moc nevěnoval, nevyzkoušel si bungee jumping, ani si se nepotápěl se želvami. Pro tentokrát přimhouřím oko, ale ať ten další rok už za něco stojí! 

Dívám se zpět na nenaplněné sny a touhy. A všechna ta usměvavá rána, oslavy narozenin, záda zamáčknutá v sedadle vzlétajícího letadla, nová místa, zkušenosti a kopy pohledů jako by vybledly. Už druhým rokem s tím ale svědomitě bojuji. Píšu si totiž seznam – inspiroval jsem se u Růžové Pandy. Seznam věcí, které najisto udělají můj nadcházející rok šťastnější:

1. Začnu pravidelně cvičit a získám tu postavu.
2. Udělám si jazykový certifikát.
3. V metru přestanu poslouchat písničky, budu si číst.
4. Přestanu pospíchat a nestíhat.
5. Budu dobře snídat.
6. Navštívím 3 země, kde jsem ještě nebyl.
7. Budu vděčný.
8. Až mě zase přepadne chuť na fastfood, nechám si zajít chuť a onu stokorunu uložím na něco lepšího.
9. Začnu studovat v zahraničí.
10. Zkusím couchsurfing.
11. Obuju se do běhání.
12. Skočím s padákem.
13. Pomůžu všem maminkám s kočárkem do tramvaje.
14. Budu překvapovat blízké.
15. Nebudu dávat spropitné tam, kde se k zákazníkům chovají jako k vetřelcům.
16. Nechám si zkontrolovat pihu na krku.
17. Přečtu knížky, které jsem si poznačil do Wunderlistu.
18. Nechám se preventivně testovat na HIV.
19. Projedu se pater nosterem.
20. Malé tetování.
21. Vytřídím oblečení, aby mohlo dělat radost někomu jinému.
22. Budu i nadále posílat babi a dědovi pohledy ze svých cest.
23. ...
24. ...

A pak je tu ještě několik volných míst na všechna neplánovaná překvapení, která se cestou objeví.

Některé body seznamu jsem si už splnil, na jiné se ještě nedostalo, a tak se s vírou obracím k následujícímu roku. Třeba to bude on.

A na závěr jedno video: zase se z toho všeho neposrat.