Když na Googlu vyhledáte heslo třídní sraz, prvním výsledkem je švédské drama z roku 2013, článek o tom, jak na třídním srazu nelze vyhrát, článek o vyhýbání se třídním srazům, na čtvrtém místě článek Jak přežít třídní sraz na serveru Magazín pro aktivní seniory a pak se do první desítky ještě probojovala fundovaná redaktorka serveru eMimino.cz.
Ano, včera jsme měli třídní sraz. Všichni přežili.
Od té doby, co jsme opustili lavice se sice každý vydal jiným směrem, přesto jsem si rozuměli. A rozuměli si i ti, co si toho na gymplu měli pramálo co říct, ač spolu tři roky sdíleli lavici. Zdálo se, že v malé hospodě na okraji města se prostě sešla ta stará dobrá parta. Pivo pomáhalo konverzaci, i když už všechny očekávané otázky byly vystřeleny: Tak co, už bakalář/ka, už píšeš bakalářku/seminárku/semestrálku/, co nějaká práce/brigáda/stáž, jak to jde s přítelkyní/přítelem, jak se má váš pes, co prázdniny?
Nedělám si iluze. Na dalším srazu budeme začínat přesně těmito otázkami. Jen se místo bakalářka dosadí diplomka a místo přítelů a přítelkyň to budou časem manželé a manželky a psy postupně vystřídají děti, bazény, auta, domy na hypotéku a nakonec se zase vrátí psi.
Ale pod povrchem té banální konverzace a mezi řádky se skrývaly mnohem zajímavější příběhy: slečna, která strávila 3 měsíce učením v chudinské čtvrti v Zambii, často bez elektřiny a tekoucí vody. Jiná, která se na rok odstěhovala do cizího města, aby se lépe naučila jazyk. Kluk, co odjel na pouť do Asie. Vycházející hvězda ve výchově dětí ve školkách. Novinářka s ostrými lokty. A nebo (ač nepřítomna) možná příští Česká Miss.
Co kdybychom všichni žili o něco méně podle všech těch zjevných otázek: Stále sám/sama, kdy chceš mít dítě/kariéru, nejsi na dítě/kariéru už starý/á, kde se vidíte od teď za 5/10/xx let, kartičku Billa Klubu máte, ne, a nechcete se stát členem Billa Klubu, tady nebo s sebou, nejste na tohle trochu moc starý/mladý/hubený/tlustý/..., body sbíráte, mažete si historii v prohlížeči, není lepší sedět doma v bezpečí, není na hranolky už trochu pozdě, kávu, čaj, kapučíno nebo horkou čokoládu nabídnu? Vítejte na palubě Žlutý do naší dnešní destinace Happily ever after, kam dorazíme tak rychle, jak to jen půjde.
Nebylo by lepší, kdybychom mnohem častěji žili podle těch příběhů bokem, které nám nikdo nenaplánoval, přesto si právě ty budeme pamatovat navěky?
Chcete odjet tisíce kilometrů daleko pomáhat stavět školu? Chcete procestovat svět? Chcete si vzít pauzu mezi honbou za tituly? Chcete dělat věci, o kterých vás už dlouhá léta přesvědčují, že se k nim musíte dopracovat a dorůst? Jde to. Prostě si zjistěte, co musíte udělat proto, aby se váš sen splnil a pak to udělejte. Ostatně:
Kdo jiný než vy a kdy jindy než teď?
PS: Tenhle článek asi mnohem víc píšu sobě než vám. Pardon.