Inspiruj | květen

Nikdy jsem nezažil nesvobodu. Nikdy jsem nepoznal hlad. Nikdy mi nebylo odepřeno vzdělání.

Je ale neposčet těch, kteří nemohou říct ani jednu z těchto vět. A víc než kdy jindy o tom přemýšlím právě tady v Dubaji. Setkávám se tu totiž s lidmi ze všech koutů světa všech sociálních vrstev a vyznání. Docela nedávno mi jednu z nejužitečnějších lekcí o osobním štěstí udělil kluk, co k nám chodí každý den uklízet byt. 

Já zrovna vařil, když přišel a začal uklízet kuchyni. Dali jsme se do řeči. Je mu 27 a pochází z jihu Indie. Do Dubaje přišel před 7 lety, aby si vydělal nějaké peníze. Jeho rodina patří k chudé jihoindické kastě rolníků. Jeho pracovní týden má 6 dní a každý den musí stihnout kompletně uklidit 8-9 bytů. Začíná brzy ráno a do postele se dostane po půlnoci. Měsíčně si v přepočtu vydělá 2600 Kč s tím, že má zajištěné bydlení na samém okraji města, kde poušť už už klepe na dveře. Bydlí s dalšími 10 uklízeči. Během vyprávění se neustále usmívá a uklízí. Já vařím a přes zájem většinu jídla připaluju.

Za celou dobu neviděl svou rodinu, protože letenku si nemůže/nechce koupit. Vydělané peníze totiž posílá domů svým rodičům, aby zajistil jejich přežití. Když mi vypráví, co všechno už díky penězům, které domů poslal, si jeho rodina mohla koupit, září čirým štěstím a hrdostí. Našetřil na tažného vola na obdělávání polí, několik desítek slepic a teď šetří na malý traktor. Je to jeho sen: koupit tatínkovi traktor. Pomalu už cítí, že se bude moci vrátit i s penězi na traktor, aby převzal řemeslo a začal se starat o své rodiče, kteří už na práci na polích nestačí. Do Dubaje ho přijede vystřídat mladší brácha, kterému je teď 17 a bude mít stejnou misi. Z návratu má ale obavy, protože si tu našel dívku, kterou by si rád vzal. Je ale z Filipín a jeho maminka mu nedala požehnání. Jsou spolu už 4 roky, ale dost pravděpodobně se po jeho návratu do Indie už nikdy neuvidí.

S očima dokořán jsem dovařil tagliatelle se špenátem a kuřecím masem a nabídl mu, zda se nechce připojit k večeři. Ostýchá se a uhýbá pohledem. Nerad by mi snědl mé jídlo, říká rozpačitě. Směju se a sahám pro druhý talíř, abych mu nandal. Sedíme na terase a on do sebe hází jídlo rychlostí světla. Pere se z podlouhlými těstovinami, protože je nikdy předtím neměl. Vlastně se docela diví, co to je vůbec za jídlo. Prý vůbec není pálivé. Ale chutná mu. Alespoň to odezírám ze rtů, když mluví s plnou pusou. Talíř vymázne ukazováčkem a voblízne se až za uchem. Pak se usadí v křesílku, podívá do slunce a říká Hey man, that was something! 

Ptám se, zda má rád život, který má tady v Dubaji. Bez zaváhání odpovídá s očima mžourajícíma proti zapadajícímu slunci No jasně, nic mi tu nechybí. Mám práci, která mě baví. Potkávám se se spoustou zajímavých lidí, i když ne vždycky si s nima povídám jako s tebou. Mám super holku, i když společně nemůžeme bydlet a vídáme se jen jendou týdně, když máme volno, přesto je to nádherné. Mám ji moc rád. A hlavně, jsem tu svým vlastním pánem. Kdyby se mi dneska nechtělo příjít, zavolám šéfovi, že to přijdu uklidit zítra. No a zítra si přivstanu, abych to stihnul a všechno to uklidím, aby všichni byli šťastní. A pak pojedu domů, uvařím si, pomodlím se a půjdu spát. A myslet budu na svoji holku. A taky na rodiče – mám je rád, i když mi nedali požehnání. Vždyť mám jenom jedny, že jo.

Pak se podívá na hodinky, překotně vyskočí, omluví se, že už musí běžet, aby stihnul ještě dva byty. Poděkuje za jídlo a mizí. Ze dveří ještě volá, ať nechám nádobí ve dřezu, že ho zítra rád uklidí. Já zůstávám sedět jak přibitej neschopen slova. A pak po západu slunce umývám nádobí a směju se a zároveň mi je úzko.

Dalšího rána se mě jeden ze spolubydlících, rovněž Ind ovšem z dobře zajištěné rodiny ptá, proč jsem se vůbec bavil s tím uklízečem. Z jeho hlasu čiší překvapení a jistá dávka opovržení.

Právě proto, že všichni máme hlas a příběh, který může inspirovat. A i kdyby ten příběh měl připadat zajímavý jen jednomu člověku na světě, je to víc než dost.

 

Na co se kouknout

Kolonie

ČSFD 80 % | IMDb 7,2/10

Má oblíbená Emma v příběhu inspirovaném skutečnými událostmi, který se začal psát v poválečném Německu, kde se někdejší zdravotník od Luftwaffe Paul Schäfer dal na dráhu kazatele a později založil kolonii v Chile, kde za elektrickým plotem docházelo k mučení a zneužívání dospělých i dětí. S napětím jsem sledoval závěr filmu, kdy se nádherný Boeing 707 německé Lufthansy vydává k ranveji 17. Skvěle střižené drama, které Emmě i Danielovi sedlo.

#copravectu

Nastavení mysli

Carol Dweck

Troufám si tvrdit, že tuhle knížku bychom si měli přečíst všichni. Se zvýrazňovačem v ruce. Co když neexistuje žádná činnost, ve které bychom se nedokázali zlepšit? Nebo taky, co když všechny sny, které chováme jsou dosažitelné? Všechny! Změnilo by to váš pohled na svět a vás samotné? Dwecková přibližuje dva koncepty myšlení: jedno je fixní, druhé označuje jako růstové. Zatímco podstatou fixního myšlení je víra, že všechno co umíme a dokážeme je dané a tudíž i náš intelekt je neměnný, růstové myšlení vychází z principu růstu – tedy že i myšlení jde procvičovat a tím i měnit a posilovat náš intelekt a naše schopnosti.

Jeden příklad za všechny: všichni se rodíme s neskutečnou touhou učit se. Malé dítě si nikdy neřekne Aha, chození a mluvení je fakt těžký a nepřestane se snažit. Nemá strach z chyb a ani se nebojí ztrapnit. Tyto koncepty nezná. Chodí, padá a znovu vstává. Posouvá se dopředu.

Koukněte na její TEDx. Ale nenechte se jako já mučit tou hrozivou prezentací. Jde o to, co říká.

A v návaznosti na Dweckovou tu je ještě jedna zajímavá slečna, které vychází z jejích myšlenek.

K zamyšlení

Domov nemusí být tím nejlepším místem pro hledání našeho pravého já. Jeho zařízení nás přesvědčuje, že se nemůžeme změnit, protože ani ono se nemění; domácí prostředí nám nedovoluje odpoutat se od osoby, kterou jsme v obyčejném životě, ale která není nutně totožná s tím, kým v podstatě opravdu jsme. -Alain de Botton, Umění cestovat

Cestujte prosím, ať vaše oči vidí. Cestujete kamkoli: Terst, Curych, Paříž.

Den 20 | Day 20

Seznamte se, Ukrajina

Tak dneska jsem se konečně obeznámil se všemi obyvateli našeho bytu. Uprostřed mého divokého tance v rytmu bublající vody na špagety a hitu Marry the Night se do kuchyně přiřítila nakrátko střižená holka ne vyšší než průměrný Filipínec, a když mne uzřela, vypadal, že se setkal se samotným ďáblem. Nevěděl jsem, zda se polekala mých bujarých pohybů nebo zpěvu. Tak či onak, vypadala, že zkolabuje. Opřela se o futra a brzy se za jejími rameny objevil ten její. Vysokej, celej v černým a s botama vyvázanýma až nad koleno. Dost zvláštní. Vypadaly jako žabky s chráničema holení v jednom. Když se mi to podaří, opatřím fotodokumentaci pro případ znovuotevření římského Kolosea.

Hi, my name is Tomas, a natáhl jsem ruku. Nezmohla na jediné slovo. Jen naprázdno otevírala pusu. On situaci zachránil a představil sebe i ji. Roman a Anna. Z Ukrajiny. Anna promluvila až s otázkou, odkud jsem já. Nejprve se zatvářila všelijak a pak řekla, že Česko ani Prahu nezná. No nevadí. Když odešli, vrátil jsem se k vaření. Raději už bez tance.

Netrvalo ale dlouho a Anna byla zpět. Tak jsem se ptal, jak se má a jaký měla den. Bez odpovědi došla až k ledničce, otevřela ji a prstem s gelovým nehtem mířila na mou perfektně uspořádanou poličku v lednici. Is this your stuff, tázala se přímo. Kdyby měla místo nehtu malý laserový ukazovátko, do banánu by mi vypálila díru. Ano, to jsou mé věci, Malvin (majitel) mi řekl, že tahle je pro mě, odpověděl jsem, ale bylo jasné, že se chystá bouře. No, no, no, my shelf, very important for me! Okay, tak v pohodě, nejde přeci o anexi Krymu. Slíbil jsem, že si věci přesunu jinam, jen co dodělám a sním svou první večeři v novém bytě. Odešla, aby byla za pár minut zpět. Z lednice začal vyndávat nějaké věci. Pak zase odešla a po chvíli byla zpět se Sarah, které vysvětlila, jaká nebetyčná křivda se jí stala a ukázala na všechno to jídlo, které bylo její, a které právě vyndala z lednice a rozestavěla po kuchyni. No a teď se mi to tady všechno zkazí v tom teple, pokračovala ve své show. Pochopil jsem – musí to být teď hned. Ne až dojím. Teď. Hned! Tak jsem vyndal své věci z poličky, kterou jsem den předtím 15 minut drhnul od zaschnutého tvarohu a přesunul své věci jinam. Malá Napoleonová obsadila znovudobyté území a toho večera jsem ji už neviděl.

S Ukrajinou asi kámoši nebudeme.

Meet Ukraine

So today I finally met all the inhabitants of our apartment. In the midst of my wild dance to the rhythm of bubbling water for spaghetti and hit Marry the Night had come to the kitchen a girl with short hair and no taller than the average Filipino, and when she saw me, she seemed to have met with the devil himself. I didn't know where the scare came from whether my exuberant moves or singing. Anyhow, she seemed to collapse. She had leaned against the door-frame and soon after her boyfriend appeared from behind her shoulders. Tall, with shoes tied up above the knee. Extraordinary. They looked like flip flops and shin guards in one. If lucky, I'll get photographic documentation in case of reopening of the Roman Coliseum.

Hi, my name is Tomas, I extended my hand. She didn't manage a single word. Just opened her mouth idle. He saved the situation and introduced himself and her. Roman and Anna. From Ukraine. Anna spoke up only, asking where I am from. Firstly, she looked bored and then she said she didn't know Czech or Prague. Never mind. When they left, I went back to cooking.  Better not dancing again.

It did not take long and Anna was back. So I asked how was her day and how is she. With no answer she came across to the fridge, opened it and with a gel nail pointed to my perfectly arranged shelf in the fridge. Is this your stuff, she asked directly. If she'd had a small laser pointer instead of the nail, she would have burned a hole into my banana. Yes, these are my things, Malvin (the landlord) told me that this is the shelf for me, I replied, but it was clear that the storm is coming. No, no, no, my shelf, very important for me!  Okay, okay, it's not the annexation of the Crimea after all. I promised to move my things elsewhere, as soon as I finish and eat my first dinner in the new apartment. She left to get back in a few minutes. She started putting out some things from the fridge. Then left again to be back again with Sarah, explaining how towering injustice had happened and pointed to all the food that was hers, which she had just taken out of the fridge and set up all over the kitchen. Well and now, all my food gets spoiled in the heat, she continued. I understood - it must be now. Not when I finish. Now! Immediately! So I took my stuff off the shelf that I had cleaned for 15 minutes from curd stains and moved my belongings to another shelf. Little Napoleon reoccupied territories and I didn't see her more that evening. 

Most likely, we are not gonna be buddies with Ukraine.

Den 17 | Day 17

Sterilní ticho hotelového pokoj narušuje jen klimatizce, která v pravidelných intervalech plní pokoj chladným vzduchem. Je nad ránem a já nemůžu spát. Zkouším všechno. Napít. Vyčůrat. Projít se. Zase se napít. Ležet nohama napřed. Naštorc. Na boku. Nic. Stýská se mi a nejde to zaspat. 

Je to prostě tak: někdy se to nahromadí a mně se stýská. A jak jsem vyzkoušel – stejně jako s depresí – i se smutkem můžete bojovat jeho vlastními zbraněmi. Pustit si smutný film nebo hudbu. Dát si sprchu a pak zalézt do postele. A nebo se z toho vypovídat.

Hotel room's sterile silence is only being disturbed by AC which fills the room with cool air. It's early in the morning and I cannot sleep. I'm trying everything. Drink. Pee. Walk. Drink again. Lie feet first. Diagonally. On one side. Nothing seems to be working. I miss everyone and everything and it can't be overslept.

It's as it is: sometimes it accumulates and I feel blue. And as I tried – like with depression – you can fight sadness with its own weapons. Watch a sad movie or listen to the music. Take a shower and then crawl into bed. Or spill it out.