Sedím v Boeingu 777-200 společně s dalšími 347 pasažéry. Mám místo 38A, což na trase New York-Vídeň znamená, že z okénka koukám směr Severní pól. Na letišti stačilo, abych se zeptal paní, která mě odbavovala, jak se má a jaký měla den. Pak jsem jen dodal, že bych moc rád zamával New Yorku na rozloučenou a ona odpověděla, že udělá vše, aby mi našla místo u okénka. A našla. Pak ještě dodala, že se pokusí místo vedle mě nikomu nadávat, abych mohl odpočívat a nikdo mě nerušil. A tak mám dvojsedadlo jen pro sebe. Popíjím gin&tonic a rychlostí 1088 km/h si to svištím zpět na starý kontinent. Na obzoru vidím pás světla – polární den. Jedu domů. Někde uprostřed Atlantského oceánu, nejblíž Grónsku, si tu na na křídlech nejnovějšího pelikána ze stáje Swiss Airlines přemýšlím.

Bylo to neuvěřitelných 40 dnů. Stále tomu nemohu uvěřit. Nestalo se nic, co bych nedokázal zvládnout. Vlastně se všechno vydařilo mnohem lépe, něž bych si kdy dokázal představit a uvědomil jsem si o sobě spoustu věcí. V Raleigh jsem potkal neuvěřitelné lidi, ze kterých se během chvíle stali přátelé, po kterých se mi neuvěřitelně stýská. Ve Washingtonu jsem viděl neuvěřitelnou propast mezi lidmi ze čtvrti, ve které jsem bydlel a lidmi, kteří žili v centru. No a pak je tu New York. O tom bych vám mohl vyprávět hodiny. Je to město všeho a všech. Nikdy nevíte, co vás překvapí.

Stál jsem takhle ve frontě v Dunkin‘ Donuts a vybíral z nepřeberného množství donutů. Všechny vypadaly lákavě. Nevěděl jsem který, a tak jsem se zeptal staršího muže ve frontě přede mnou: What’s your favourite? Otočil se, usmál se a pak bez váhání pravil: The chocolate glazed one is my favourite. Dobře, tak ten si dám, vypadá skvostně, díky, odpověděl jsem. Pak následovala obligátní otázka odkud jsem – přízvuk mě prozradil. Jsem z Čech, usmál jsem se. Moje čeština ne dobrá, ale já byl učitel tam. Vytřeštil jsem oči a nezmohl se na nic než na: Are you kidding me? Před dvaceti lety v Ostravě 4 roky učil angličtinu. Dali jsme se do řeči. Smál jsem se ještě další dva bloky. A pak jsem se musel smát dál, protože jsem potkal dalšího muže, který měl na tváři pihu, ze které mu vyrůstaly chlupy, které byly asi tak 12 centimetrů dlouhé a bílé. Pán evidentně věděl, že jeho vizáže si nejde nevšimnout. Kráčel hrdě a zvesela.

Nos jsem strčil do Brooklynu, jednu nohu do Bronxu i do Queens, prošel jsem si Staten Island, ze kterého jsem cestou zpět na Manhattan obdivoval dechberoucí #kouzlaoblohy nad mrakodrapy, no a na Manhattanu jsem bydlel. Zastávka metra, kde se potkává 7 různých linek, není neobvyklá, ve vozech metra je krásně – jsou klimatizované, zatímco na zastávkách je spalující vedro, které se valí průduchy do ulic. Ony průduchy jsou snad v každém chodníku v centru a ten rytmický zvuk kol projíždějícícho metra vám vždycky připomene, že jen pár metrů pod vámi tepe životem další obrovské město. Vedro linoucí se z průduchů je omračující – prakticky nevěřím onomu světoznámému snímku Marylin. Podle mě musela skončit nejméně s lehkými popáleninami, a to na ne zrovna nejlepších místech. Nebo to fotili v zimě. Je to město, kde na začátku jednoho bloku hltáte plnými doušky nádherou vůni květin, aby se vám jen o pár metrů dál dělalo špatně ze smradu z odpadků, který se dere na povrch ze sklepů restaurací, jejichž šachty ústí do ulic.

Nohy mám znavené, za krkem mě z těch všech mrakdrapů bolí a už se těším až se do New Yorku podívám znovu. A stejně tak se strašně těším až obejmu všechny, kteří celou mou cestu sledovali, kteří mě podporovali a díky kterým jsem vůbec mohl jet. Díky mami.