Asi nikdy jsem si nepřipadal víc zanedbatelný a zároveň neuvěřitelně silný. Nevím, zda to bylo tím ginem (s citronem!), tou výškou (12 119 m) nebo tou rychlostí (940 km/h). Ale když jsem tak seděl na místě 44K v tom obrovském letadle a z okénka hleděl na nekonečnou zemi, mraky a moře, cítil jsem se najednou docela sám a zároveň sám svým pánem. Dojalo mě to a za zvuků dvou turbomotorů značky Rolls-Royce se mi po levé tváři valily krůpěje slz.

Došlo mi totiž něco neuvěřitelně jednoduchého a zároveň mocného: vždycky budu někdy nahoře a někdy dole. A jistě budu ještě mnohokrát čelit překážkám, které se budou zdát nepřekonatelné, a nebo se nepřekonatelnými stanou, a tak budu muset hledat jinou cestu, jak dojít do cíle. Ale jedno je jisté, my lidé zvládneme všechno, čemu dokážeme uvěřit. Vždycky to bude stát úsilí, dřinu a pot, ale právě ty jsou nezbytným palivem, bez kterého to nejde. Stejně jako ve všem je nutné nejprve něco vydat, abychom potom mohli získat.

A tak teď stojím na letišti J. F. Kennedyho a čekám na svůj poslední let. Mám za sebou sotva představitelných 8322 kilometrů a od cíle mě dělí už jen dvě hodinky.

Na čele se mi z toho všeho cestování udělal obrovský pupínek, přesto tu stojím s hlavou hrdě vztyčenou a obrovským vděkem, který patří mé úžasné rodině, která mne podporuje a taky mým skvělým přátelům, kteří tu pro mne vždycky jsou když váhám, když se ztrácím a zase nacházím. A společně mi pomáhají jít dál a za to jim patří ze srdce obrovský dík.