A ještě trochu (z) Londýna

A na londýňanech mě ještě baví, s jakou pohodou si umí užívat volné chvíle. No, posuďte sami: Je kolem půl jedné odpoledne a londýnské parky, přilehlé supermarkety a kavárny se začínají plnit kravaťáky s dokonalými rámovými botami a slečnami v kostýmcích nebo halenkách a na podpatcích až do nebe. Skupují saláty, bagety, sendviče a kávu s sebou. A pak si jen najdou místo v nejbližším parku, pustí si hudbu do uší a chytají paprsky slunce do své porcelánové pokožky plné pih. Vypadají, že právě znovuobjevili nirvánu a co na tom, že vedle se prohánějí sanitky a pán zápasí se sbíječkou. V parku, jak se zdá, se ten ruch města nešíří. Stromy ho pohlcují. S chutí se tedy pouští do všech těch mňamek, polehávají a užívají si svou hodinu až hodinu a půl.

Ne, nejsou to budižkničemové a flinkové. Pracují tu velmi tvrdě. Často jsou v práci už na osmou a domů odchází zase kolem osmé. Ten čas venku s nimi ale dělá jeden velký zázrak: už od tří neodpočítávají minuty a neustále netěkají po hodinách na stěně v naději, že už je třeba za deset pět a můžou zmizet. Odpoledne jsou jednoduše stejně nabití a koncentrovaní jako ráno. Protože si užili svůj oběd.

A mně se tohle děsně zamlouvá. Hrozně mi nevyhovuje těch našich osm hodin prakticky v kuse, protože ta třicetiminutovka, během které do sebe házím oběd a zase pádím zpátky, se skoro ani nepočítá. A ruku na srdce, dělat osm hodin v kuse, že děláte, je taky blbost. Přežitek. Sociální kontrola.

Ale jak to tak bývá, každá mince má dvě strany – Britové přes týden prakticky nemají prostor na sociální život. Žádné dýchánky, žádné dlouhé večery venku, žádné party o malých pátcích (rozuměj ve čtvrtek). I proto (a o to intenzivněji) tenhle nedostatek dohánějí o víkendech, kdy se celý Londýn vyvalí do parků s grily, sousedy, ubrusy a dětmi. A všech je všude plno. Hraje hudba, děti se potloukají kolem, dospělí si užívají vzájemné přítomnosti. Pije se dobré pití a jí se skvělé jídlo.

Když o tom tak přemýšlím, vážně je tohle nedostatek?

Pojďme něco takového taky dělat. Pojďme žít trochu jinak!

I o tomhle jsem se bavil s Lousiem kolem jedenácté večer, když mi pomáhal vytáhnout poslední sdíleného kolo z kolostavu u London Eye. Byl zrovna na cestě z práce. V obleku, galantní, s večeří v igelitce a s úsměvem na tváři. Hlavně tím mě odzbrojil.

Okurková sezóna

Okurka je perfektním příkladem všestranné zeleniny. Nejraději ji mám v ginu a v Londýně. A zejména ta v Londýně má pro mne specifický význam. Vždycky mi totiž perfektně připomene něco, čeho si na Britech cením a co mi Češi zkrátka neumíme. Zatím.

Umějí tu totiž skvěle kombinovat staré, zašlé a monumentální s novým, blištivým a nebojácným. A celek pak i navzdory rozdílnosti dává smysl. Co na tom, že vedle Tower Bridge z konce 19. století stojí futuristická radnice. Dovedete si představit, že by to snad mělo (mohlo) být jinak? A nebo třeba nádraží King's Cross?

A zdá se, že přesně takhle to místní vnímají i s věkem. Je to prostě jenom číslo. Mně tak nezbývá, než se jen hloupě otáčet za zamilovanou dvojicí, kde ji bych identifikoval jako babičky spolužačku, zatímco s ním jsem zůstával po škole já. A přesto tihle dva kráčeli hrdě ulicí, ruku v ruce a z očí jim prskaly malé jiskřičky. On se smál a dmul pýchou, zatímco galantně přidržoval dveře do restaurace, aby ona mohla s roztomilou úklonou vklouznout dovnitř.

Když si jen vzpomenu na kauzu, kterou vyvolal třeba Kaplický se svým návrhem knihovny, ještě teď se rozčiluju. Vůbec teď neberu to, jestli ten návrh splnil zadání soutěže nebo ne. Jde mi jen o emoce, které ta stavba vzbudila. Je to odporný a do Prahy se to nehodí. Praha je významné historické město! A jako významné historické město se tak stále obklopujeme novým, beztvarým a stejně smutným betonem. Klasickou šedí, která neurazí. A o odvážných architektonických dílech slýcháme z vyprávění cestovatelů.

Ach, Praho, z Pražského hradu, Karlova mostu a Orloje se navždycky žít taky nedá.

Happy Socks

No tak dobře pořiď a držím palce. A užij si matku měst.

Tak přesně takhle mě před 3 roky a 2 týdny vyprovázela babi, když jsem odjížděl do Prahy na přijímačky. Na jedinou školu, na kterou jsem opravdu chtěl. Do jediného města, kde jsem chtěl studovat. Vzpomínám si, jak jsem si chtěl tehdy pro štěstí pořídit nějakou drobnost, ale sloni z keramiky, náramky z bužírek, ani podkovy pro štěstí mě nějak neoslovili. Navíc, jak by to asi vypadalo, kdybych u ústních seděl s podkovou v kapse.

A pak jsem úplně náhodou objevil poslední pár veselých šedivých ponožek s obrovskými hnědými puntíky. A v mé velikosti. Takže bylo rozhodnotu – k obleku si vezmu tyhle suprácký ponožky a úspěch je zaručen. Nikdo nemusí zjistit, jaká diskotéka se koná v okolí mých kotníků a přesto si můžu myslet, že jsem rebel.

To přijímačkové ráno jsem jel devítkou z Lipanské. Pamatuju si to jako dneska. Nervozitou jsem se zpotil už na zastávce, takžet ta ranní sprcha se minula účinkem. V kapse jsem svíral klíče od hotelového pokoje a pod nohavicemi se mi rolovala levá ponožka. Skvělý. Když jsem pak vystupoval u Národního divadla, zamiloval jsem se a bylo rozhodnuto. Ten pohled, když slunce ráno ještě není příliš vysoko, vy si to razíte kolem Slavie (vždycky tam strašně fouká vítr) a pak zpoza rohou vykoukne Malá Strana a na kopci monumentální Hrad. Tohle je ono, napadlo mě.

Přijímačky nakonec dopadly skvěle, ale málokdo ví, že od té doby jsem ty nádherné, puntíkaté ponožky nosil na každou každičkou zkoušku. Pro jistotu, pro to rebelství, či snad pro ty vzpomínky z onoho rána.

A zdá se, že fungovaly navýsost skvěle. Po 3 letech a 2 týdnech se mnou byly v úterý na státnicích. A stejně, jako mě dostaly do školy, pomohly mi s úspěchem i z ní.

A co na tom, že na palci mají díru.

#MKPR

Co vy, máte nějaký podivný talisman pro štěstí?