Jak je důležité míti Filipa 2.0

Pohybuji se v digitálním světě už docela dlouho a možná proto mám zkreslený úhel pohledu. Přesto nebo možná právě proto mne vždycky překvapí, kolik lidí mého věku nemá LinkedIn profil. Tak jsem se rozhodl přispět k osvětě a připravil jsem pár bodů, jak na to.

CVčko 24/7

Nejprve si pojďme něco ujasnit:

Za prvé: všichni ti lidé, jejichž práci obdivujete i všechny firmy, pro které už od dvanácti chcete pracovat, na Linkedinu jsou. O personalistech každé firmy v této zemi ani nemluvím.

Za druhé: profil na Linkedinu je vaše lepší CVčko. Pracuje 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, časová pásma pro něho nejsou žádný problém a nemusíte ho nikomu cpát do rukou ve snaze zapůsobit. Kdo bude chtít si vás najde. Pokud mu trochu pomůžete:

1. Pokud nemáte fotku, kterou svůj profil doprovodíte, přestaňte číst a nepokračujte do té doby, dokud nějakou mít budete.
2. Fotky z party, rodinných oslav a doby před dvaceti lety jsou tabu. Stejně tak oříznuté fotky, na kterých vám to sice sluší a máte na sobě i ucházející oblečení, ale kolem ramenou se vám svíjí ruka bez těla.
3. Pište pravdu a nic než pravdu. Integritu ztratíte jen jednou.
4. English is not mandatory. Ale cení se.
5. Popište své vzdělání a práci. Používejte klíčová slova, podle kterých je váš profil zpětně dohledatelný. Pokud ještě nemáte relevantní pracovní zkušenosti, svůj profil postavte na svém vzdělání.
6. Doplňte jazykovou vybavenost, své dovednosti, kurzy, školení a zájmy.
7. Nastavte si svou unikátní URL adresu profilu. Pod fotkou při úpravě svého profilu najdete URL vašeho profilu, vedle které je ozubené kolečko. Klik. A pak sloupec napravo: Úprava URL veřejného profilu. Má rada: Keep it simple. A jestli to pořád není příliš jasné, tady případně pomohou.
8. Upravte si, jak bude vypadat váš veřejný profil. Můžete rozhodnout, co ze svého profilu bude viditelné i lidem mimo Linkedin. Třeba když si někdo vyhledá vaše jméno na Googlu. Je to něco pro stalkery, ale netoužíme tak nějak po tom být objeveni? Nechte je se dívat.
9. Jděte do Upravit profil a klikněte na modrý buton Zobrazit profil jako a pak už jen procházejte, editujte, upravujte. Dejte si záležet.
10. A až to budete mít hotové, začněte se propojovat. S lidmi z vysoké, kolegy z práce, lidmi, se kterými jste pracovali na projektech. Se mnou: linkedin.com/in/tomas-panek (To je ta vlastní URL).

A hint na závěr: LinkedIn vás upozorní, když si někdo prohlédne váš profil.
A funguje to i naopak.

Mr. Raleigh

Platil jsem v supermarketu za piva a vajíčka na snídani. Když jsem slečně za pokladnou, se kterou jsen se dal do řeči, podával občanku, chvíli udiveně koukala na mě a pak zase na onen růžový průkaz. Nejsem místní, jsem z Česka a rok narození najdete tady, snažil jsem se pomoci. I know, your accent told me. I’m just suprised why is your ID pink, ušklíbla se roztomile. No a to je vlastně dobrá otázka. Nevím. Zpovzdálí náš rozhovor poslouchal mladík. Přitočil se a začal můj nákup dávat do tašek. Pozorně poslouchal a pak si taky prohlížel moji občanku. Měl upřímné oči. Vyprávěl něco o Japonsku a jejich dokladech. Usmíval se. I já. Tím vnitřním smíchem. Byla to hezká neděle a z onoho supermarketu se rázem stalo mé oblíbené místo. Byl jsem rozhodnutý, že se tam ještě někdy stavím.

Doma mi to ale nedalo. Jsem člověk dobrodružný. Stáhnul jsem Tinder, stálo to za zkoušku. Projel jsem bezpočet tváří, až jsem ho našel – měl tam nějakou vtipnou fotku. Plán zněl jasně: projít fotky, mrknout na Instagram, dát srdíčko a pak se uvidí. Bylo tomu ale jinak, aplikace mě zradila a já mu omylem vystavil stopku. Tinder Plus se v té chvíli jevil jako vynález století. Poctivě jsem zaplatil 10€, abych mohl zvrátit špatné rozhodnutí. Aplikace se ale sama ukončila a po opětovném zapnutí nebylo kam zpět jít. Takže jsem měl Tinder Plus a jinak zhola nic. Naštěstí, Instagram si pamatoval, čí fotky jsem si prohlížel naposledy, tak mě navedl k jeho profilu. Bez váhání jsem sesmolil pár vět v poznámkách, udělal screenshot a poslal to jako direct message. Odpověď dorazila o pár minut později.

Schůzku jsme si smluvili na úterý. Čekal v kavárně u univerzity. 6 stop vysoký hezoun s hnědýma vzpurnýma vlasama do všech stran a modrošedýma očima, ramenatý, na nohou Vansky a ponožky do půli holení. Povídali jsme si. O rodině, o škole, o jeho práci, o mém programu v Raleigh, o jeho zálibě v japonské kultuře. Smáli se, procházeli po kampusu, vyprávěli své příběhy. Bylo to příjemné. Na čtvrtek jsme si domluvili kino. Výběr nemohl být lepší – šli jsme na Inside Out: animák z pixarovské dílny. Heuréka. (Mimochodem, film boží.)

A pak už jsme se potkávali pravidelně, kdykoli to šlo. Pozval jsem ho na náš mezinárodní večer, kam dorazil i se spolubydlícím, se kterým o týden později vyrazilo pár lidí z programu na túru. On mě na oplátku pozval na oslavu narozenin jeho kamarádky. A další víkend jsem se všichni vypravili na klasickou, americkou, studentskou houseparty, kam nás pozvali. Na mé doporučení pil Plzeň.

Nic z toho by se nestalo, kdyby na začátku nebylo to známé šimrání v břiše, odhodlání a série ojedinělých událostí, které vyústily v můj prospěch. Někdy se prostě neuvěřitelné příběhy skrývají na místech, kde bychom je podle ostatních neměli hledat. Hledejte je. Z celého srdce a s očima navrch hlavy.

---

Když jsme pár dní před mým odjezdem koukali u něj na film, v nestřežený moment jsem mu do knihy Japonština pro pokročilé schoval dopis. Obsahoval jeho skicu, pár řádků milých slov a stovku. To aby si na Ruzyni něco koupil, než ho vyzvednu, až se naše cesty zase jednou spojí.

Miluji připravovat překvapení a miluji být překvapován. Miluji příběhy. Jejich čtení i jejich psaní. Hledejte příběhy, pište jim děj.

New Yorku, Ameriko, ahoj a brzy na viděnou

Sedím v Boeingu 777-200 společně s dalšími 347 pasažéry. Mám místo 38A, což na trase New York-Vídeň znamená, že z okénka koukám směr Severní pól. Na letišti stačilo, abych se zeptal paní, která mě odbavovala, jak se má a jaký měla den. Pak jsem jen dodal, že bych moc rád zamával New Yorku na rozloučenou a ona odpověděla, že udělá vše, aby mi našla místo u okénka. A našla. Pak ještě dodala, že se pokusí místo vedle mě nikomu nadávat, abych mohl odpočívat a nikdo mě nerušil. A tak mám dvojsedadlo jen pro sebe. Popíjím gin&tonic a rychlostí 1088 km/h si to svištím zpět na starý kontinent. Na obzoru vidím pás světla – polární den. Jedu domů. Někde uprostřed Atlantského oceánu, nejblíž Grónsku, si tu na na křídlech nejnovějšího pelikána ze stáje Swiss Airlines přemýšlím.

Bylo to neuvěřitelných 40 dnů. Stále tomu nemohu uvěřit. Nestalo se nic, co bych nedokázal zvládnout. Vlastně se všechno vydařilo mnohem lépe, něž bych si kdy dokázal představit a uvědomil jsem si o sobě spoustu věcí. V Raleigh jsem potkal neuvěřitelné lidi, ze kterých se během chvíle stali přátelé, po kterých se mi neuvěřitelně stýská. Ve Washingtonu jsem viděl neuvěřitelnou propast mezi lidmi ze čtvrti, ve které jsem bydlel a lidmi, kteří žili v centru. No a pak je tu New York. O tom bych vám mohl vyprávět hodiny. Je to město všeho a všech. Nikdy nevíte, co vás překvapí.

Stál jsem takhle ve frontě v Dunkin‘ Donuts a vybíral z nepřeberného množství donutů. Všechny vypadaly lákavě. Nevěděl jsem který, a tak jsem se zeptal staršího muže ve frontě přede mnou: What’s your favourite? Otočil se, usmál se a pak bez váhání pravil: The chocolate glazed one is my favourite. Dobře, tak ten si dám, vypadá skvostně, díky, odpověděl jsem. Pak následovala obligátní otázka odkud jsem – přízvuk mě prozradil. Jsem z Čech, usmál jsem se. Moje čeština ne dobrá, ale já byl učitel tam. Vytřeštil jsem oči a nezmohl se na nic než na: Are you kidding me? Před dvaceti lety v Ostravě 4 roky učil angličtinu. Dali jsme se do řeči. Smál jsem se ještě další dva bloky. A pak jsem se musel smát dál, protože jsem potkal dalšího muže, který měl na tváři pihu, ze které mu vyrůstaly chlupy, které byly asi tak 12 centimetrů dlouhé a bílé. Pán evidentně věděl, že jeho vizáže si nejde nevšimnout. Kráčel hrdě a zvesela.

Nos jsem strčil do Brooklynu, jednu nohu do Bronxu i do Queens, prošel jsem si Staten Island, ze kterého jsem cestou zpět na Manhattan obdivoval dechberoucí #kouzlaoblohy nad mrakodrapy, no a na Manhattanu jsem bydlel. Zastávka metra, kde se potkává 7 různých linek, není neobvyklá, ve vozech metra je krásně – jsou klimatizované, zatímco na zastávkách je spalující vedro, které se valí průduchy do ulic. Ony průduchy jsou snad v každém chodníku v centru a ten rytmický zvuk kol projíždějícícho metra vám vždycky připomene, že jen pár metrů pod vámi tepe životem další obrovské město. Vedro linoucí se z průduchů je omračující – prakticky nevěřím onomu světoznámému snímku Marylin. Podle mě musela skončit nejméně s lehkými popáleninami, a to na ne zrovna nejlepších místech. Nebo to fotili v zimě. Je to město, kde na začátku jednoho bloku hltáte plnými doušky nádherou vůni květin, aby se vám jen o pár metrů dál dělalo špatně ze smradu z odpadků, který se dere na povrch ze sklepů restaurací, jejichž šachty ústí do ulic.

Nohy mám znavené, za krkem mě z těch všech mrakdrapů bolí a už se těším až se do New Yorku podívám znovu. A stejně tak se strašně těším až obejmu všechny, kteří celou mou cestu sledovali, kteří mě podporovali a díky kterým jsem vůbec mohl jet. Díky mami.